Hledíš-li na svůj život s vděčností ...

"Hledíš-li na svůj život s vděčností, temnoty se rozjasní a hořkost dostane jinou chuť..."

Nepamatuji si, kdy to kdo řekl/napsal, kde jsem to četla, ale čas od času mi to přijde na mysl. Když jsem se v neděli proháněla na běžkách po zasněžených pláních, začala jsem přemýšlet, komu vlastně mohu děkovat.

Obyčejný všední den:

- Bohu díky za probuzení, za to, že mi dopřál další den, že učinil svítilnu, aby vládla dni, ...

- dík patří tomu, kdo vymyslel žárovku, kdo vyrobil postel, kdo nechal růst dřevu, ze kterého je postel vyrovena, kdo utkal látku, kdo ušil oblečení, ...

- dík patří pekaři, který v noci nespal a pekl housky; řidiči autobusu, který vstával brzo, aby mě mohl autobus dovézt včas do práce ...

- dík patří lékaři, který studoval několik let, aby mohl pomoci k uzdravení; konstruktérovi, který sestrojil kolo/auto/autobus/vlak, abych nemusela všude jen po svých; dělníkům, kteří stáli u strojů a vyráběli; řidiči, kerý v noci jezdil a pluhoval silnice, aby, ...; uklizečce, která setřela podlahu, aby ....

Kdo z nich je větší? Kdo z nich / z nás je potřebnější? Která práce je potřebnější / důležitější?

Stejně jako žena není muž a muž není žena, tak jeden potřebujeme druhého. Práce každého je potřeba a jedni bez druhých ...

"... dal svým služebníkům PLNOU MOC, každému jeho práci ..."